Často kladené otázky (FAQ)

Často kladené otázky (FAQ)

V těchto často kladených otázkách naleznete odpovědi na základní otázky týkající se multikulturní výchovy. Pokud nebudete mít štěstí, může to být tím, že vás zajímá komplexnější problém, kterým se možná bude zabývat některý z článků v sekci "Multikulturní vzdělávání". Když ani zde odpověď nenaleznete, můžete nám napsat do poradny či nás rovnou navštívit, nebo prostudovat studijní materiály, které jsou zveřejněny v sekci "O projektu".

Níže je obecný návod na vypalování .iso souborů. Pokud používáte program Nero, podívejte se na konkrétní návod pro Nero.

ISO soubor je obraz disku. Když vypalujete na disk svá vlastní data, děláte následující:
  1. V aplikaci pro vypalování vybíráte a seskupujete soubory, které chcete vypálit. Když to máte hotové kliknete na tlačítko "vypálit".
  2. Program pak "něco dělá". Toto "něco dělá" znamená často to, že
    1. vytváří iso obraz,
    2. zapisuje tento obraz na disk.
  3. Když je program hotov, vysune se vám vypálený disk v CD/DVD mechanice počítače.
Když dokáže váš program toto, dokáže i jednodušší operaci, která sestává jen ze zapsání obrazu iso na disk. Této funkce si ovšem uživatel někdy nevšimne, ale ve vaší aplikaci pro vypalování musí být.
Abyste tuto funkci našli, můžete udělat jednu ze tří věcí - ne každá vám bude fungovat, ale přinejmenším jedna z nich ano:
  1. Dvakrát rychle kliknout na stažený iso soubor. Je možné, že vám bude nabídnut výběr operací, jež může počítač se souborem učinit a jednou z nich bude něco jako "vypálit obraz na disk".
  2. Kliknout na soubor levým tlačítkem miši. I v tomto případě se objeví okénko s nabídkou operací a "vypálit obraz na disk" opět může být mezi nimi. Kdyby ani toto, ani předchozí krok nefungovaly, udělejte následující:
  3. Otevřte aplikaci na vypalování a v seznamu funkcí (u každé aplikace to bude trochu někde jinde) najděte funkci, která bude pojmenovaná třeba "vypálit obraz disku", nebo nějak podobně.
Od chvíle, kdy se takto dostane jakoukoliv uvedenou cestou k funkci "vypálit obraz na disk", už jen následujte instrukce, které vám budou na obrazovce počítače zobrazovány.

Jak vypálit obraz souboru .ISO na CD/DVD (pomocí Nero - Burning ROM)

  1. Stáhněte si soubor .ISO na disk počítače.
  2. Vložte prázdné médium do CD/DVD mechaniky.
  3. Spusťe Nero Burning.
  4. V průvodci zvolte datové CD/DVD.
  5. Po skončení průvodce vyberte položku Soubor v menu a zvolte Vypálit obraz.
  6. Vyberte stažený soubor.
  7. Nakonec zvolte Vypálit.

Patrně nemáte heslo a přihlašovací jméno. V tom případě se zaregistrujte zde.

Je ale také možné, že jste zapomněli přihlašovací jméno nebo heslo. V tom případě si nechte zaslat nové zde.

Patrně jste se zapomněl/a přihlásit. To můžete napravit zde.

Část obsahu těchto stránek je jen pro registrované uživatele a část je do konce roku 2011 přístupná pouze registrovaným uživatelům a uživatelkám z Jihomoravského kraje. S největší pravděpodobností je to ten obsah, který nevidíte. Důvod toho opatření je uveden zde.

Multikulturní výchova je, velice stručně řečeno, výchova a vzdělávání, jež by mělo vést ke schopnosti lépe rozumět kulturním odlišnostem, k tolerantním postojům ke kulturně odlišným lidem a skupinám a na základě toho k prevenci sociálního vylučování menšinových skupin, prevenci interetnických konfliktů i k lepšímu porozumění své vlastní kultuře jako jedné kultuře mezi ostatními.

Více informací k tématu viz též Milan Fujda "Možnosti využití religionistických znalostí v rámci multikulturní výchovy: Teoretická východiska projektu CERME", Sociologica - andragogica 2010, s. 55-70. Časopis je volně dostupný online zde.

Na tuto otázku je nemožné odpovědět jednoznačně. Záleží totiž na tom, "jak se to dělá". Správně prováděná multikulturní výchova může být součástí strategie inkluzivního vzdělávání. Špatně prováděná multikulturní výchova může být s inkluzivním vzdělávání v naprostém rozporu.

Vyjdeme z toho, co je cílem inkluzivního vzdělávání. Lze říci, že by mělo zajistit, aby ze společnosti nebyli určití lidé vylučováni jen proto, že mají jinou barvu pleti, nižší plat, tělesné postižení, vadu řeči nebo potřebují využívat speciální metody, k tomu, aby se něco naučili. Tohoto cíle dosahuje velice přirozeným způsobem: "problémové" děti nevylučuje z výuky s dětmi "ostatními", ale naopak všechny integruje do jednoho kolektivu a hledá způsoby, jak zohlednit rozdíly mezi nimi tak, aby všcehny mohly maximálním způsobem rozvíjet své schopnosti. K tomu se ale navíc děti "problémové" přirozeně učí zvládat běžné problémy, na jaké budou narážet ve společnosti v důsledku svých různorodých handicapů. Děti bez handicapu se zase učí brát na lidi se zvláštními potřebami ohled a zároveň je vnímat jako normální lidi. Všichni dohromady se učít, že každý máme své silné i slabé stránky, a přesto spolu můžeme normálně společně žít, komunikovat a spolupracovat. Inkluzivní vzdělávání se snaží bariéry vystavěné z medicínských diagnóz[1], předsudků a zdí ústavů překonat prostě tím, že učí přirozeným způsobem žít společně bez ohledu na diagnózy i předsuky bez potřeby oddělujících zdí.

Multikulturní vzdělávání by mělo zajistit to samé na úrovni odlišností daných etnickým původem, jazykem, antropologickými znaky, společenskými zvyklostmi (kulturou). Vhodně pojatá multikulturní výchova činí to samé, co inkluzivní vzdělávání: umožňuje, aby se lidé o sobě navzájem učili, že jsou prostě lidmi, kteří spolu mohou normálně žít, přestože se v mnohém liší. Stejně jako je někdo vysoký a někdo malý, tak je někdo bílý, někdo žlutý, černý nebo rudý. Na tom by nemuselo být nic zvláštního, kdyby určité fyzické rozdíly nebyly mezi různými skupinami lidí navázány na určité stereotypy, tedy celé soubory představ, jež jsou automaticky předpokládány a spojovány s jistým jedinci prostě proto, že si je okolí "zaškatulkuje" do nějaké té "barvy" nebo etnické "škatulky". A právě v tom je základní nebezpečí multikulturního vzdělávání. Multikulturní vzdělávání může totiž bariéry utvářené těmito "škatulkami" bourat způsobem, jakým to dělá inkluzivní vzdělávání s řadou jiných bariér, ale stejně tak může naopak tyto bariéry stavět.

Jak je to možné?

Abstraktní pojmy jako kultura nás mnohdy spíše "ohlupují" než by nám umožňovaly věcně uvažovat. Počítáme s tím, že existuje nějaká "česká kultura", ale kdybychom měli říct, co ji tvoří, asi bychom se stěží shodli. Taky by nikoho nenapadlo si myslet, že všichni Češi jsou stejní, protože sdílí "českou kulturu". Každý z nás obvykle zná aspoň několik Čechů, kteří nemají zrovna "zlaté ručičky", nesnáší knedlo, zelo, vepřo, nejsou pověstně "připosraní" a nejsou muzikanti. Víme, že každý z nás má jiné zájmy, že každý něčemu jinému věří, v něčem jiném spatřuje smysl života a odlišným způsobem vychovává své děti. Víme, že máme řadu moudrých rčení a že lidé v Česku dodržují řadu zvyklostí, ale nikoho by nenapadlo předpokládat, že rčením všichni stejně věří, že zvyklosti jsou pro všechny stejně závazné. Víme, že okolo nás žije spousta lidí, kteří nemají práci, spousta lidí, kteří neradi pracují spousta lidí pylných a spousta těch, kdo práci mají, ale nejsou v ní zcela spokojení. A nikoho z nás by normálně nenapdalo se na základě toho domnívat, že Čechové jsou "od přírody" nezaměstnaní, "od přírody" líní makat, nebo naopak "od přírody" pracovití. Přesto jsme už méně obezřetní, když novinář pranýřuje domnělou "českou malost", nebo "vyčůranost" a jakkoliv víme, že je to nesmysl, celkem rádi mu věříme - především proto, že těmi "malými" a "vyčůranými" se jistě myslí ti druzí, "já takový přece nejsem".

A ještě snadněji samozřejmě uvěříme tomu, když slyšíme, že "od přírody" líní apod. jsou nějací jiní lidé, zvlášť takoví, které osobně moc neznáme a kteří se od nás něčím nápadně liší. V takových případech také přirozeně důvěřujeme tomu, že takoví lidé také něčemu specifickému všichni svorně věří, slepě se řídí nějakými normami, zvyky, rčeními atd., protože je k tomu přeci přeurčuje jejich kultura nebo náboženství. Myslíme si, jinými slovy, že ti lidé jsou všichni nějak stejní, protože to vyplývá z jejich kultury či náboženství ,a předpokládáme, že k tomu, abychom tyto lidi pochopili, tak nám vlastně stačí seznámit se s onou kulturou. Zatímco my jsme každý jiný a "nemůžete nás házet do jednoho pytle", oni jsou přeci všichni stejní, protože takovými je činí jejich kultura.

Zásadní problém pak nastává, když tento způsob uvažování o lidech a kultuře převedeme do vzdělávacího systému a nazveme "multikulturní výchova". Budeme pak učit o "jiných kulturách", o tom, jaké jsou a jak je třeba přistupovat k jejich příslušníkům, abychom si rozuměli - protože jejich příslušníci jsou přeci všcihni setejní. A v tu chvíli multikulturní výchova, místo aby bariéry rušila a utvářela podmínky společného soužití navzdory individuálním rozdílům mezi námi, tak naopak bariéry staví a vlastně nedělá nic jiného než že reprodukuje již existující stereotypy. Nebo vyvtáří stereotypy nové: Romové nejsou "líní makat", oni pracovat chtějí, ale nikdo je nezaměstná.

Samozřejmě, že někteří Romové jsou pylní, ale nikdo je nezaměstná, samozřejmě, že někteří Romové jsou líní, někteří jsou zaměstnaní a mezi nimi někteří pracují jen proto, aby uživili své rodiny, jiní proto, že je práce baví a naplňuje,  jiní třeba proto, že nechtějí být na nikom závislí. Stejně jako Češi, Maďaři, Slováci, Američané, Ukrajinci, Vietnamci, Finové, Zulu, Lakandonci, Beduíni a všichni ostatní.

To, že jsou Romové statisticky výrazně častěji nezaměstnaní a Ukrajinci v Česku se výrazně častěji živí nekvalifikovanou manuální prací, nemá nic společného s kulturou, ale s historickými podmínkami, předsudky, vztahy uvnitř české společnosti, ekonomickými vztahy  a ekonomickou výkonností nejen v Česku, ale také v kontextu globální ekonomiky, s politckým stavem Česka, Ukrajiny, celé Evropy a s řadou dalších faktorů. Multikulturní výchova, která na jedné straně vychází z poznání těchto souvislostí a na straně druhé učí žáky a žačky o těchto souvislostech přemýšlet - místo toho, aby přemýšleli o tom, zda je někdo takový a makový, protože je příslušníkem takové a makové kultury - může být velice významnou součástí systému inkluzivního vzdělávání.


Poznámka:

1 To neznamená, že inkluzivní vzdělávání zpochybňuje například medicínské diagnózy. Jen je jiným způsobem využívá. Zatímco pro ne-inkluzivní vzdělávání je medicínská diagnóza důvodem k segregaci diagnostikovaného jedince, pro inkluzivní vzdělávání je prostředkem pro volbu vhodného pedagogického přístupu k danému jedinci. Inkluzivní vzdělávání tedy nesoupeří s medicínou. Pouze ukazuje, že závislost člověka například na invalidním vozíku není důvodem pro jeho společenskou segregaci.

Pro propracovanější argumentaci s konkrétními příklady viz Milan Fujda "Možnosti využití religionistických znalostí v rámci multikulturní výchovy: Teoretická východiska projektu CERME", Sociologica - andragogica 2010, s. 55-70. Časopis je volně dostupný online zde.

Tato otázka či námitka je do jisté míry oprávněná, ale v zásadě vychází ze špatných předpokladů. Jedním je ten, že by nějaká skupina mohla žít uvnitř jiné, aniž by se přizpůsobila, druhým je ten, že integrace je možná jen na základě snahy těch, kdo se mají integrovat a nikoliv na straně těch, mezi než se mají integrovat a konečně třetí, že například obyvatelé ČR jsou nějakou jednou homogenní kulturou.

Začněme předpokladem posledním, ilustruje totiž jedno ze základních neporozumění problematice multikulturní výchovy. Český sociolog Miroslav Disman ve své skvělé učebnici sociologických výzkumných metod trefně poznamenal, že jiná kultura se může nacházet zrovna za dveřmi našeho nejbližšího souseda. A vůbec tím nemyslel, že by soused byl cizincem. Co je totiž kultura jiného, než určitý jazyk, životní styl, zájmy, zvyky, hodnoty atd.? Myslíte, že stejné zvyky, hodnoty, životní styl, zájmy a vlastně i jazyk má ekonom, který je úspěšným vysokým manažerem nadnárodní firmy s platem několik set tisíc korun, ve volném čase hraje golf a se ženou nebo dobrými obchodními partnery chodí do opery a pastevec žijící v Bílých Karpatech, který se živí výrobou bio-produktů z ovčího a kozího mléka? Nakolik vůbec může tento manažer rozumět světu, v němž žije karpatský ekozemědělec a problémům jeho každodenního života a naopak? O čem by si asi mohli povídat, kdyby se náhodou setkali? O počasí?

V jakém světě a s jakými problémy žije chlapec z křesťanské rodiny, který v tomto kontextu musí řešit svoji homosexualitu? V jaké světě žije člověk, který je od dětství silně nedoslýchavý? A co o nich kdo z nás vůbec ví? Nakolik známe kulturu nedoslýchavých, kteří se dorozumívají znakovou řečí a co s nimi kulturně sdílíme? A co většina z nás mužů ví o problémech, jimiž žije zaměstnaná matka dvou malých dětí, přestože s ní třeba žijeme nebo jsme žili v jedné domácnosti? Nakolik nás to vůbec zajímá?

Jak ale můžeme skutečně integrovat do společnosti mladé matky, když se nebudeme zajímat o důvody, proč se je zaměstnavatelé zdráhají zaměstnat, o to, jaké problémy jim způsobuje již jen to, že je všude (třeba na zkoušku na vysoké škole) doprovází malé děti, které mnohdy, když potřebují, nemají komu svěřit, s kterými obtěžují sousedy v dálkovém autobuse, s kterými nemohou jít do divadla nebo do kina? Jak se nám mají přizpůsobit? Tím, že budou mlčky sedět doma, mýt nádobí a spoléhat, že je uživí manžel, který se s nimi s 50% pravděpodobností během krátké doby rozvede? A jak se nám mají přizpůsobit cizinci, s nimiž se nebudeme bavit, protože neumí česky, a jimž zároveň nedáme příležitost, aby se česky naučili a aby se česky naučily jejich děti dříve, než nastoupí povinnou školní docházku?

Tím už jsme se vlastně dostali druhému chybnému předpokladu, lze se vůbec integrovat, když nedostaneme šanci? A jak s tím souvisí otázka přizpůsobení se? Není snad nejjasnějším projevem přizpůsobení se za situace, kdy nikoho mé problémy nezajímají, schopnost pochopit aspoň fungování systému sociální podpory a černého pracovního trhu (když legální pracovní trh o mě nemá zájem) a zužitkovat tyto poznatky k tomu, abych se aspoň uživil, když už nemám šanci na společenské uznání? Jak by mohlo být možné někde žít, aniž bych se přizpůsobil životním podmínkám, které se mi nabízí?

Když se mi nabízí porozumění pro mé specifické problémy a podpora integrace (protože být černý, mít malé dítě, vyrůstat v dětském domově, být nedoslýchavý, neumět místní jazyk, pohybovat se na vozíčku apod. způsobuje specifické problémy), tj. když se společnost zajímá o to, jaké překážky mi staví do cesty a snaží se je odstraňovat (třeba zajišťováním dětských koutků, odstraňováním míst nepřístupných na vozíčku nebo s kočárkem, motivací zaměstnavatelů k zaměstnávání matek s dětmi, prevencí rasových předsudků, jazykovými programy apod.), mohu se samozřejmě integrovat. Pokud se mi nabízí jen sociální znevýhodnění, tak se pochopitelně přizpůsobím. Pak je ovšem otázka, nakolik se jedna z těch omezených možností, jíž zvolím, abych vůbec uživil svou rodinu, bude líbit mémo okolí.

Po nacistickém převzetí moci v Německu v roce 1933 bylo jako jedno z prvních nařízení přijato nařízení o „ochraně státu a lidu". Romové byli zařazeni mezi tzv. ničemnou populaci (Gaunerpopulation). Další z nařízení, které začalo platit od roku 1934, umožnilo jejich sterilizaci. Sterilizace měla sloužit jako nástroj k vymýcení celých tzv. méněcenných skupin obyvatel. Z výzkumu těchto skupin vzešly základy pro rasový výzkum Romů. Od roku 1932 prováděl dr. Robert Ritter, který se stal hlavní osobou v rasovém výzkumu Romů, rasově hygienické výzkumy tuláků a „cikánských míšenců". Od roku 1936 se stal vedoucím Výzkumného ústavu rasové hygieny a populační biologie při říšském ministerstvu vnitra. Zpracováním podrobné kartotéky o německých Romech napomohla tato instituce k provedení genocidních opatření. Vypracováním posudků se později dr. Ritter a jeho spolupracovníci přímo podíleli na posílání Romů do vyhlazovacího koncentračního tábora v Auschwitz (Osvětim). Pracovníci institutu prováděli antropologická a genealogická zkoumání Romů v terénu. Část výzkumů probíhala také v táborech, kde byli Romové internováni od roku 1936.

Definice „cikánů a cikánských míšenců" byla provedena na základě pěti znaků. Mezi tyto znaky patřila sounáležitost k romské komunitě, znalost romštiny, uznávání romského zvykového práva a především vzhled a genealogické zkoumání rodokmenu. Tzv. cikánští míšenci byli v očích nacistických rasových teoretiků „nebezpečnější". Proto platilo, že za „cikánského míšence" bude považována osoba, která má mezi svými 8 předky alespoň jednoho Roma. Hledisko bylo přísnější než u tzv. židovských míšenců.

Nacistická genocida Romů byla tedy jednoznačně provedena na etnickém základě.

Pro širokou veřejnost je dosud neznámý fakt, že z hlediska etymologie, tedy původu slov, je podstatně starším výrazem slovo Rom, jehož původ je zřejmě indický. Slovo rom/Rom vždy bylo a dosud je běžně užívaným slovem v mnoha dialektech romštiny (prvotní význam rom – muž, manžel; romňi = žena, manželka; roma /Roma= lidé, ve smyslu příslušníci skupiny, etnika). Lidem, kteří romštinu nepoužívají jako svůj mateřský jazyk, se může toto slovo jevit jako slovo nové.

Pojmenování „Cikán" vzniklo ze slova Atsínganoi (Atsigános, Athinganoi), což bylo označení pro skupinu jinověrců, která se v Malé Asii (12.-13. století) věnovala věštění osudu a dalším praktikám spojených s magií. Církev tuto skupinu označovala za nebezpečnou a lidé se měli této skupině vyhýbat. Odsuzováni byli také za nezvyklé atrakce jako tanec s hady nebo předvádění cvičených medvědů. Slovo mělo tedy od počátku negativní nádech, kterého se nezbavilo ani později. Z označení Atsíganos vzniklo jedno z nejrozšířenějších pojmenování Romů v Evropě: Cikán (německy Zigeuner, italsky Zingar, francouzsky Tsigan, maďarsky Cigány atd.). Pro vztah většiny k romské menšině je příznačné, že tímto termínem byli Romové nazýváni svým okolím, aniž by jej sami vytvořili, nebo alespoň posléze akceptovali.

Podrobněji k tématu viz článek Vznik termínu "Cikán" a "Rom"

Na území západní a střední Evropy se Romové objevují pravděpodobně již ve 13. - 14. století a zcela nepochybně potom v 15. století. Podle pověstí přivedl první Romy uherský král Ondřej II. již v roce 1219 ze své výpravy do Jeruzaléma. V roce 1322 je zaznamenán pobyt Romů v okolí Spišské Nové Vsi na Slovensku. Za první zmínku o Romech v českých zemích byla považována zmínka v tzv. Dalimilově kronice z roku 1314, kde se mluví, v souvislosti s mongolským vpádem do Evropy v roce 1242, o tzv. Kartasích. Další zmínkou o Romech v českých zemích může být zápis v popravčí knize pánů z Rožmberka, kde je v souvislosti s výslechem na útrpném právu jistého Vachka zapsáno, že členem jedné loupeživé skupiny byl také „Cikán črný, pacholek Ondřejóv". Ovšem i tento zápis je zpochybnitelný v tom smyslu, že se jedná o přízvisko. Přízvisko „Cikán" bylo na počátku 15. století užívané i v šlechtických kruzích. Například v roce 1421 používal přízvisko Cikán purkrabí rožmberského hradu Vildštejna.

V českých zemích je první nesporná zmínka o Romech datovaná k roku 1417 („také v to léto vláčili se cikáni po české zemi a lidi mámili"). O rok později prošla zřejmě českými zeměmi další skupina, jak o tom svědčí záznamy ze Znojma a z Chebu. Od 20. let 15. století se v regionu střední a západní Evropy pohybovaly skupiny Romů, které na základě ochranných glejtů a na základě tvrzení, že byli vyhnáni ze své země Turky, dostávaly v jednotlivých městech almužnu.

O poměrně dobrém prvotním přijetí Romů svědčí mj. fakt, že císař Zikmund Lucemburský vydal dva ochranné glejty pro skupiny Romů pod vedením vlastních „vojvodů". První z těchto ochranných glejtů byl vydán na kostnickém koncilu v roce 1417 a druhý byl vydán pro skupinu pod vedením „vojvody" Ladislava na Spišském Hradě 17. 4. 1423. Podle tohoto ochranného glejtu měli poddaní i vrchnost zajistit bezpečnost Romů při jejich putování. Vojvoda Ladislav dostal od císaře právo řešit přestupky uvnitř své skupiny bez zásahu vnějších autorit. Touto formou tak byla v rámci této skupiny zajištěna soudní autonomie, která se ovšem nevztahovala na přečiny zaměřené vůči okolní společnosti.

V současné době je již nesporně prokázán indický původ Romů. Především srovnání s indickými jazyky přispělo k potvrzení této hypotézy, která byla poprvé vyřčena už v 18. století díky pozorování maďarského studenta Štefana Vályiho, který srovnal jazyk Romů ze své domoviny s jazykem indických studentů, s nimiž se setkal na studiích v nizozemském Leidenu. Vzhledem k chybějícím historickým pramenům se zřejmě nepodaří přesněji datovat odchod Romů z Indie, ani přesné místo a důvody počátku jejich migrace. Velmi pravděpodobný je také fakt, že Romové zřejmě patřili do různých kast, na které je tradičně indická společnost rozdělena. Formování samostatné etnicity (příslušnosti ke skupině na základě společného jazyka, kultury resp. původu) probíhalo až po jejich odchodu z Indie. V samotné Indii splývali Romové s původním indickým obyvatelstvem. Z Indie Romové odcházeli někdy mezi 3. - 10. stoletím n. l.


Odpověď na otázku, proč Romové začali Indii opouštět, zatím neznáme. K otázkám kdy a proč se tak stalo existuje několik hypotéz:

  • odcházeli ve 3. století př.n. l. v době Alexandra Makedonského
  • odešli v 5. století n. l., kdy podle legendy citované perským básníkem Ferdúsím nacházíme v Persii skupinu několika tisíc Luriů – hudebníků
  • odcházeli v 7.-10. století n. l. s karavanami kupců
  • odcházeli jako doprovod vojsk, která potřebovala jejich řemeslné dovednosti
  • opouštěli Indii jako zajatci arabských dobyvatelů
  • vyhnaly je opakující se hladomory
  • k odchodu z pravlasti je donutilo hledání odbytišť pro jejich služby a výrobky v nových zemích, které jim poskytovaly lepší životní podmínky

Více k tématu zde

Romové ještě do 60. let 20. století téměř nikdy nevlastnili žádný majetek. (Není tím myšlena např. dřevěná bouda v osadě, postel, kamna a pár kusů nádobí.) V osadách bylo velké množství věcí ve společném vlastnictví. Nádobí na vaření nevlastnila každá rodina. Když někdo něco potřeboval, půjčil si danou věc od souseda. Pokud ji nepotřeboval, vzal si ji někdo jiný. Nikdo ji u sebe doma neschovával, nehledal, ale ani se o ni nestaral. Jakmile dosloužila, byla nahrazena jinou. Málokdy si Romové mohli dovolit koupit novou věc. Často dostávali staré opotřebované od okolního obyvatelstva. I tento fakt přispěl jistě k nezájmu o jeho funkční stav. Vztah k vlastnímu i obecnímu majetku se v lidech vyvíjí od dětství, především starší generace Romů je však neměla na čem uplatňovat. Úroveň bydlení na Slovensku a v Čechách, kam se po válce mnoho Romů odstěhovalo, byla diametrálně odlišná. Romská rodina je zvyklá žít pohromadě, v těsném kontaktu. Pokud jí byl přidělen vícepokojový byt, vysazovali její členové často dveře mezi jednotlivými místnostmi, které narušovaly možnosti společného soužití. Ničení vnitřního zařízení bytu souviselo a souvisí spíše s neznalostí jejich užívání a neschopností opravit částečnou opotřebovanost, než s přímou potřebou cokoliv zničit. Rodiče malých dětí jistě nejlíp ví, jak vybavení bytu „odchází" před očima. Pokud je v rodině více malých dětí, udržuje se majetek v kvalitním stavu velmi těžko. Opět by se dalo říct, že v určité míře je postoj Romů k obecnímu majetku i zařízení bytů následek přístupu komunistického státu ke společnému vlastnictví všech lidí. Romům přidělené byty byly obvykle státní. Kdykoliv se v nich část zařízení zničila nebo polámala, byla nájemníkům přidělena nová za minimální poplatek a bez jejich zjevné námahy. Nutno zdůraznit, že mnohé rodiny se naučily během jedné generace zacházet s dříve nepoznaným zařízením bytu, svého domova si váží a pečují o něj.
Bez zajímavosti jistě není, že i v napohled velmi nuzném obydlí se romské ženy snaží udržovat pořádek. Často jsou romské chatrče, domky i byty velmi zdobené, čistě upravené a ošetřované. Mnoho ne-Romů, kteří se dostanou do romských bytů a domů, doslova žasnou nad pořádkem a přiznávají, že podobně uklízené doma nemají. Tento pořádek až neuvěřitelně kontrastuje s mnohdy neutěšeným venkovním prostředím. Zjevný rozdíl mezi pořádkem „doma" a „venku" může mít kořeny v indickém původu Romů. V Indii zahodit věc na veřejné prostranství neznamená konec její existence. Předmět vlastně není zlikvidován, jen přesunut a nabídnut jiným k potřebě. Společně s využitelnými předměty je takto likvidován i domácí odpad. Po indických ulicích pak chodí veřejní uklízeči (členové nejnižších kast) a odpad likvidují. V době, kdy Romové kočovali, se o likvidaci odpadků také příliš nestarali. Neměli důvod, protože na jednom místě zůstávali obvykle jen krátkou dobu. Nevyprodukovali tedy takové množství odpadu, které by jejich neromskému okolí způsobovalo potíže. Navíc byl odpad z 95% organického původu a jeho likvidace probíhala vlastně samovolně. Stejná situace byla i v osadách a segregovaných osídleních. Od 70. let. 20. století se zvyšuje poměr komunálního odpadu anorganického původu a jeho likvidace je celosvětový problém. Romové mnohdy nezměnili svůj způsob likvidace odpadu. Na rozdíl od dřívější doby se však tento odpad samovolně nerozpadá, ale naopak narůstá. Řešení daného problému je zakódované v komplexním dlouhodobém přístupu státu, místních samospráv i jednotlivců. Občasný odvoz přeplněných kontejnerů rozhodně nepomůže odstranit tento palčivý a velmi viditelný problém.

Mýtus o věčné tulácké krvi přineslo období romantismu, pro které kočovný Rom, krásný exotický, s přírodou spojený a tajemný člověk, představoval ideálního hrdinu. Skupiny Romů se však začaly např. na Slovensku usazovat již v 15. století. Z území Moravy máme o první usazené romské rodině zprávu z konce 18. století. Ani tyto skupiny však nebyly usazené natrvalo, obvykle vlastnily nějaké obydlí, živily se řemeslem, ale své výrobky a služby nabízely v širším okolí. Mnohé rodiny, které se usadit chtěly, však byly nemilosrdně vyháněny z míst za vesnicí. Dalo by se tedy říci, že byly ke kočování svým způsobem nuceny. Jiné skupiny, které byly přímo závislé svým způsobem obživy (obchod s koňmi, brusičství, předpovídání budoucnosti) na územním pohybu, se právě z důvodu nutného přesunu dlouhou dobu neusazovaly. V dnešní době, kdy bylo po více jak třicetiletém zákazu opět kočování v naších zemích povoleno, nedošlo k masovému návratu ke kočování, což je jistě nepřímý důkaz skutečnosti, že kočování v krvi mít nelze.

Jeden z nejčastějších stereotypních názorů je, že většina Romů nechce pracovat. V současné době jde o následek přístupu komunistického státu vůči Romům. Po 2. světové válce byli Romové využíváni v drtivé většině jako pomocné pracovní síly. Velké mezery ve vzdělání u většiny Romů narozených do 50. let. 20. století ani jinou možnost neskýtaly. Přístup rodiny při rozhodování, zda by mohlo nadané dítě pokračovat ve studiu střední školy či se vyučit, záležel na její finanční situaci. Obvykle rozhodla o tom, že je vhodnější, aby dotyčný jedinec raději okamžitě vydělával peníze pro mnohačlennou rodinu, než aby ji dále finančně zatěžoval svým studiem. Vystudovat střední nebo dokonce vysokou školu dostalo možnost jen minimální procento romských dětí. Jejich vzdělanostní úroveň se pak odrazila na možnostech při hledání práce. Mnozí uplatňovali stejný postoj vůči vzdělání i u svých potomků. Zákony komunistického Československa uvrhly Romy do pasivity při zajišťování si obživy – někde pracovat vždycky museli, takže čekali, kam je kdo umístí.

Po revoluci v roce 1989 bylo velké množství pracovních míst obsazených Romy rušeno. Pasivita při hledání zaměstnání musela být okamžitě nahrazena aktivitou. Romové však nedokázali většinou nabídnout jiné vzdělání než základní, a o to přestal být na trhu práce zájem. Sociální systém nastavený v 90. letech 20. století přispíval lidem bez zaměstnání na živobytí takovým způsobem, že v případě lidí s nízkým vzděláním se ani nevyplatilo pracovat. Proto Romové nepřevzali při hledání zaměstnání aktivitu, ale začali využívat nabízené sociální výhody. Mnoho z nich však dlouhou dobu zaměstnání hledalo a chtělo mít. K pasivitě přešli až po dlouhodobém odmítání ze strany zaměstnavatelů.

Romové se vždy museli nějakým způsobem živit. Usedlí Romové provozovali zděděná řemesla, jako např. kovářství, korytářství, pomáhali okolnímu obyvatelstvu při zemědělských pracích nebo si vydělávali jako hudebníci. Kočovní Romové spojovali často více způsobů obživy – broušení, opravy deštníků či nádobí, obchod všeho druhu. Žádný z uvedených druhů obživy však obvykle nestačil k uživení početné rodiny, proto se kombinovaly, ale i doplňovaly např. žebrotou, drobnými krádežemi, pychem apod. Většina kriminálních činů, které Romové spáchali, měla formu přestupku nebo drobné krádeže.

Sekundární vzdělávání romských žáků je v posledních letech dalším z hojně diskutovaných témat. Vzhledem k tomu, že neexistují statistiky o počtu romských žáků na SŠ a SOU, je jen velmi těžké na toto téma hovořit s jistotou. ZŠ, na které romské děti chodí, pouze dokáží říct, jaký počet žáků si podal přihlášku do dalšího vzdělávání, již ale často neví, jak se jim na škole daří a jestli ji žáci dokončili. Otázka úspěšnosti romských středoškoláků je provázána do velké míry se situací na základní škole a také se sociálními a často i kulturními aspekty života daného romského studenta.

První překážkou k úspěšnému dokončení středního vzdělávání může být absolvování povinné základní docházky ve škole, kde většinu dětí tvoři etnicky homogenní, v tomto případě romští žáci. V kolektivu romských dětí, kde do vzdělávání zasahuje v mnoha případech sociální, ekonomická situace rodiny, kde některé děti velmi často absentují, učitel nemůže v probírané látce postupovat přesně podle osnov. V tomto kolektivu, kde děti z velké většiny řeší ty stejné problémy – špatné porozumění česky psanému a někdy i mluvenému sdělení, nevyrovnaná situace při startu povinné školní docházky, špatná materiální vybavenost školními potřebami atd. – se z problematické stává normální situace. Tyto děti jsou pak jen málokdy konfrontovány se situacemi, které by se tomuto „normálu" vymykaly. Nároky na děti jsou sjednoceny podle průměru ve třídě a tak se často stává, že v kolektivu se ani neobjeví výraznější jedinci, kteří by mohli působit jako tahouni. Šance dostat se na střední školu a úspěšně ji absolvovat u dětí, které prošly devět let tímto způsobem práce, je velmi malá. K tomu se samozřejmě může přidat kulturní bariéra, předsudky a další rodinné či obecně sociální aspekty života daného žáka.

Můžeme si také položit obecnou otázku, co je pro většinu studentů střední školy motivací ke studiu? Asi jen u malého procenta všech studentů bychom našli vnitřní motivaci opřenou o plánování profesní budoucnosti. Motivace ke studiu jsou často spíše vnější – rodiče, kapesné, sociální kontakty (spolužáci) atd. Vztáhneme- li tento fakt na romské studenty pocházející např. ze sociálně vyloučené lokality, pak můžeme do jisté míry relevantně operovat pouze s prvkem „sociální kontakty (spolužáci)", a to pouze na školách, kam se hlásí většina romských žáků ze ZŠ – SOU. Oporu v rodinném prostředí tito žáci ve velké míře nemají. I když rodina žáka psychicky podpoří, nedokáže mu s učivem pomoci. Kapesné v rodině, která se potýká s ekonomickými problémy, je jen ojedinělé. Nabízí se tedy motivace vnitřní, tedy snaha dosáhnout lepšího sociálního postavení než na jakém se nachází např. zbytek rodiny či blízkého okolí. Tato motivace je ovšem dlouhodobá a proto je větší riziko, že ji student v průběhu studia vlivem okolí nebo přicházejících životních situací ztratí. Pokud si ji dokáže udržet a střední školu dokončí, je vlastně tento člověk osobnostně vyzrálý, protože navzdory sociálním, kulturním a velmi často také finančním překážkám dokázal vytrvat v dlouhodobém cíli. Otázkou však je, zda mu okolní společnost, romská i neromská, za toto úsilí projeví uznání.

Jak už můžeme tušit, vzdělávání sociálně znevýhodněných romských žáků je problémem, který se skládá z mnoha prvků, které jsou navíc vzájemně propleteny a jen těžko se nachází určitý jasně srozumitelný bod, ze kterého bychom mohli vyjít. Rozhodně však nelze o této problematice uvažovat optikou nižší inteligence romských žáků. Pokud bychom se opřeli o statistiky, podle nichž pětina všech romských dětí v ČR končí v praktických školách, pak bychom asi museli konstatovat, že Romové v ČR mají nižší inteligenci. Statistika však zůstává záležitostí čísel a nedokáže říci, jakým způsobem jsou děti do praktických škol zařazovány, z jakých sociálních podmínek pocházejí, jaká podpůrná opatření by stačila k tomu, aby dítě mohlo úspěšně absolvovat hlavní vzdělávací proud. Vezmeme-li např. do úvahy pouze otázku romského jazyka, začne se před námi otevírat problematická oblast, která s inteligencí nemá nic společného, přesto může způsobovat velké problémy romských žáků v běžném vzdělávacím systému. Romština v prostředí sociálně vyloučených lokalit je stále orálním jazykem zaměřeným na každodennost. Odráží také způsob myšlení a života lidí v určitých podmínkách. Dítě, které přichází do prostředí českých abstraktních slov, kterými je výuka naplněna, může mít velký problém s porozuměním.

Koncept a hodnocení „vychovanosti" je formováno převážně kulturním paradigmatem dané společnosti (jak jsme se o tom možná mnozí přesvědčili i při svých cestách do vzdálenějších zemí, kdy jsme se sami ocitli v roli „nevychovaných" cizinců).

Mnohé romské děti (ne ovšem všechny) jsou temperamentnější než jejich vrstevníci, vnímají věci emocionálněji a spontánněji (zajímavě se tato zaměřenost projevuje např. ve výtvarném umění či hudbě).

U mnohých romských rodin probíhá výchova dětí odlišně, než jak jsme zvyklí z euroamerického prostředí. Výchova probíhá spíše neintencionálně, dítě se plnohodnotně podílí na životě komunity, účastní se rodinných setkání, ale i řešení problémů či konfliktů, může také na věci projevovat vlastní názor. Někdy se po něm i vyžaduje zapojení do rolí dospělých (u starších dívek zejména péče o mladší sourozence, někdy i za cenu neúčasti na školním vyučování).

Výchova je nerestriktivní, dítě není příliš konfrontováno s pravidly či zákazy (zatímco v neromské rodině je dítě vedeno k tomu, aby např. jedlo pětkrát denně v jistou hodinu a chodilo spát po večerníčku, romské dítě může často jíst, kdy má chuť či hlad a jít spát, když je unavené, třeba i kolem jedenácté či dvanácté večer). Příliš také neexistuje odkládání požitku, na němž je postaveno do jisté míry fungování moderní euroamerické společnosti (viz stimulace u dětí typu „až sníš oběd, dostaneš kousek dortu").

Už samotná otázka obsahuje jisté zjednodušení a schematizaci, zdaleka ne všechny romské rodiny mají velký počet dětí. Na druhou stranu je pravda, že rodina (a také zplození potomků) se těší v tradiční romské kultuře velké úctě (viz romské přísloví „Nejsou děti, není štěstí."), také pozice přivdané ženy v rodině manžela stoupala na hodnotě s počtem porozených dětí. Větší počet dětí byl také jistou podmínkou přežití komunity, zajišťoval její ekonomickou udržitelnost (mladší členové rodiny se museli postarat i o staré členy).

V tradičnějších romských rodinách se stále drží pevnější dělení ženských a mužských rolí, mezi základní ženiny „životní úkoly" patří i plození dětí a péče o ně. Z narození dítěte se raduje celá široká rodina. Patrná je také úcta k těhotným ženám, a to i mimo komunitu, mezi cizími ne-Romkami.

Romové velmi zdůrazňují svoji lásku k dětem (někdy panuje i představa, že ne-Romové své děti nemilují tolik jako Romové), toto milování dětí se často projevuje poměrně benevolentní, nerestriktivní výchovou, kdy rodiče chtějí svým dětem dopřát to nejlepší a ničím je neomezovat.

U sociálně znevýhodněných romských rodin (odhadem cca 1/4-1/3 v ČR) je větší počet dětí dán i jinými faktory (nižší míra vzdělání - dívky ukončí vzdělání jako velmi mladé, péče o dítě je jejich hlavní životní náplní, neznalost prostředků bránících početí či jejich nedostupnost, mj. i finanční atd.)

Při odpovědi na tuto otázku musíme nejdříve rozlišit několik oblastí. Můžeme hovořit o romských dětech ve vzdělávacím procesu, o sociálně vyloučených dětech ve vzdělávacím procesu a nakonec můžeme hovořit o sociálně vyloučených romských dětech ve vzdělávacím procesu. Když se na problém školní docházky začneme dívat touto optikou, najednou zjistíme, že ne všechny romské děti mají špatnou docházku. Je ovšem pravdou, že ve školách, které navštěvují sociálně znevýhodněné romské děti, je absence u některých z nich poměrně vysoká.

Příčiny lze najít jak na úrovni rodinné, tak na úrovni školní, ale také v rovině osobní. U rodin pocházejících ze sociálně znevýhodněného prostředí do míry participace na vzdělávání svých dětí zasahují mnohé další faktory spojené s každodenním překonáváním sociálních problémů. Hodnota vzdělání je v hierarchii hodnot často až v druhé polovině žebříčku a v samotných rodinách často chybí osobnostní vzory, které by děti ke vzdělání motivovaly. V některých případech např. u romských dívek, které jsou schopné se postarat o mladší sourozence, nastávají situace, kdy musí zastoupit svou matku v péči o rodinu.

Na úrovni školní instituce se můžeme ptát na to, jakou má dítě ke škole důvěru. Často se důvěra žáka ve školu přenáší právě prostřednictvím rodičů, kteří své děti ke vzdělání motivují a důvěřují škole a jejím pedagogům. Pokud však rodiče tyto postoje nezastávají a někdy i naopak veřejně dávají najevo svůj postoj k hodnotě vzdělání a svou nedůvěru v instituci školy, pak je pro samotného žáka velmi problematické navázat vztah ke škole. V konkrétní rovině se také můžeme bavit o míře porozumění romských žáků v českých školách. Porozumění psanému i mluvenému sdělení, které ve škole představuje jazyk sociálně silnějších vrstev, je pro žáka ovlivněného romštinou a sociálně slabším prostředím velmi těžké. Je pak zcela zřejmé, jaký dopad toto neporozumění samotnému jazyku školy může mít pro celý proces vzdělávání. Od nepochopení zadání úkolů, přes bariéry v osobní komunikaci učitele a žáka až po ztrátu motivace účasti ve škole.

V osobní rovině každého žáka, nejen romského, přicházejí období, kdy mění zájmy. Toto období je spojeno především s pubertou a také s krizí autorit. Když spojíme předchozí dvě úrovně, rodinnou a školní, s tímto faktorem, je zřejmé, jaký může být výsledek ve vztahu k účasti žáků ve škole. V těchto situacích je obzvlášť důležité, aby dítě mělo silné motivace. Pokud je není schopna dodat rodina (protože sama tyto motivace nemá), měla by zde nastoupit jiná instituce, která to dokáže. V souvislosti s tímto problémem je hojně diskutovaná role mentorů ve školních institucích i neziskových organizacích.

KNIHOVNA ŽIDOVSKÉ OBCE BRNO

Širokou nabídku zajímavých titulů, časopisů a publikací nabízí například knihovna Židovské obce v Brně.

V knihovně je v současné době k dispozici čtenářům asi 2 500 publikací s židovskou tematikou a stejně tematicky zaměřené časopisy, které vycházejí na území ČR. On-line katalog knihovny ŽOB. Centrum je vybaveno i počítačem s připojením na internet, takže je možno zájemcům poskytovat co nejširší informace. Knihovna je přístupná veřejnosti.

Půjčovní doba:
Úterý: 9 až 12 a 13 až 17 h

Kontakt:
Tel: 544 509 631, e-mail: knihovna@zob.cz, Ceník poplatků knihovny ŽOB, On-line katalog knihovny ŽOB



KNIHOVNA ŽIDOVSKÉHO MUZEA V PRAZE

Fond současné knihovny čítá cca 130 000 svazků, kromě historického fondu zahrnuje hebrejskou knižní produkci pocházející převážně z oblasti Čech a Moravy, Evropy, ale i jiných míst, dále literaturu věnovanou židovské historii na území Čech a Moravy a v neposlední řadě důležitou sbírku judaik nejrůznějších oblastí (historie, dějiny umění, filosofie, bibliografie, lingvistika i beletrie). Knihovna vlastní také rozsáhlou a cennou sbírku periodik, zahrnující jak historickou část (noviny, časopisy a ročenky z 19. století a první poloviny 20. století), tak i současné tituly, které knihovna získává nákupem i výměnou s našimi i zahraničními institucemi.

Zaměření knihovny:

hebraistika, judaistika, historie, dějiny umění, muzeologie, antisemitismus, nacismus, holocaust

Hodiny pro veřejnost:
Studovna a badatelna: úterý 9 - 18 hodin, streda 13 - 17 hodin, čtvrtek 9 - 17 hodin. S výjimkou státních a židovských svátků.

Informace a kontakt:
Tel: 222 749 211, e-mail: library@jewishmuseum.cz, Ceník poplatků knihovny ŽMP, On-line katalog knihovny ŽMP, Přírůstky knihovny



V referenčním centru je umístěna tematicky rozdělená příruční knihovna. Najdeme zde jazykové slovníky, publikace encyklopedického charakteru - obecné a judaistické, díla věnovaná Izraeli, židovské historii, umění, biblistice a liturgii, bohemica a pragensie, publikace vydávané Židovským muzeem, adresáře muzeí, knihoven a galerií nebo časopisy - Roš Chodeš, Judaica Bohemiae, Židovská ročenka a další judaistická periodika.

Referenční centrum je vybaveno novou počítačovou technikou, jsou zde k dispozici tematicky zaměřené CD ROMy, přístup na Internet. V referenčním centru je přístupný automatizovaný knihovnický systém Aleph umožňující elektronické vyhledávání dokumentů, nacházejících se ve fondu knihovny ŽMP. Referenční centrum je významným přínosem nové administrativní budovy - je umístěno v parteru budovy. Zájemcům z řad domácí i zahraniční veřejnosti poskytuje v tradiční i elektronické podobě služby zaměřené na výklad judaismu a historii Židů.


Služby v Referenčním centru
  • referenční – poskytování všeobecných informací (informace o ŽMP, výstavy a akce)
    bibliografické – základní rešerše, vyhledávání v databázi obětí holocaustu, v databázi sbírkového oddělení, přístup do oborových databází
    konzultační – odkazy na odborné pracovníky ŽMP a spolupracující (příbuzné) organizace
    reprografické – kopírování
    vyřizovaní telefonických dotazů

Referenční centrum je otevřeno:
po - pá, 9:30 - 16:00 hodin s výjimkou statnich a židovských svátků.

Kontakt:
Tel. 222 749 262 , e-mail: library@jewishmuseum.cz

Kurzy moderní hebrejštiny je možno navštěvovat v Brně i v Praze.

BRNO:
V Brně pořádá kurzy hebrejštiny Židovská obec Brno. Výuka probíhá v několika úrovních pokročilosti a bližší informace je možné získat na odkaze: Kurzy moderní hebrejštiny v Brně.

PRAHA:
V Praze je možné navštěvovat jazykové kurzy Ulpan. Bližší informace a rozpis kurzů najdete na odkaze: Ulpan – kurzy moderní hebrejštiny v Praze.   

Prohlídku synagogy s výkladem je možné domluvit v brněnské pobočce Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea. Návštěva synagogy trvá 50 - 60 minut, vstupné na osobu činí 20,-. Pedagogický doprovod má vstup zdarma.
Program je možné spojit s vhodnou přednáškou či dílnou ve VKC na tř. Kpt. Jaroše 3, nebo jej absolvovat samostatně.


Kontakt
E-mail: dagmar.juranova@jewishmuseum.cz
Tel.: 544 509 652, 544 509 651

Historie Židů v Brně

Od 17. století je Brno hlavním městem Moravy. Židovské osídlení zde existovalo od počátku 13. století, středověká židovská čtvrť se synagogou ahřbitovem zanikla vypovězením Židů změsta roku 1454. Novodobá židovská obec se počala rozvíjet od 18. století na brněnském předměstí Křenová, rychlý rozmach nastal nabytím plných občanských práv v polovině 19. století. Mezi oběma světovými válkami zde žilo asi 12000 Židů. Náboženská komunita byla po 2. světové válce obnovena. Jejím administrativním sídlem je nyní tř. Kpt. Jaroše 3 a pod její správu spadá celá jižní Morava, viz též www.zob.cz a www.jewishmuseum.cz/cz/czvkcbrno.htm.


Historie brněnské synagogy

Z původních čtyř božích stánků je dnes zachována již jen funkcionalistická synagoga postavená vletech 1934–1936 ortodoxním spolkem Agudas achim podle projektu architekta Otto Eislera v ulici Skořepka 13, 500 m východně od centra. Představuje tak nejmladší synagogu na Moravě a ve Slezsku, dnes jedinou sloužící původnímu účelu vrámci celého regionu. Je to nenápadná budova s dominantním třicetidílným oknem (obr. 1). Oproti strohému a modernímu exteriéru je vnitřní rozvrh řešen klasicky (obr. 2). Přístupna je pro organizované výpravy po telefonické dohodě, tel. 544 509 651.

Zbudov židovských institucí stojí někdejší sídlo ŽNO tř. Kpt. Jaroše 31, židovské gymnázium Hybešova 43, starobinec Štefánikova 54 a sportoviště Makkabi na Riviéře., byť dnes již převážně vdržení jiných vlastníků a s jiným určením. Velkou synagogu zroku 1855 vypálili nacisté vroce 1939, Nová synagoga zroku 1906 byla zbořena vletech 1985 až 1986, připomíná ji již jen pamětní deska na domě Ponávka 8. Obdobně byla asanována i budova bývalého Polského templu Křenová 22, užívaná pro náboženské účely od roku 1883 do dvacátých let minulého století.

Ano, je možné zapůjčit si hned několik zajímavých výstav z nabídky brněnsképražské pobočky Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze:

- DĚVČATA Z POKOJE Č. 28, L 410, TEREZÍN  - Předlohou pro tuto výstavu o životě v ghettu Terezín (viz. také) za 2. světové války byla její stejnojmenná úspěšná německá verze. Výstava vznikla na základě knihy Hannelore Brenner-Wonschick, která na základě osobních vzpomínek žen vězněných v mládí v Terezíně vydala v Německu stejnojmennou knihu, doplněnou dochovanými dokumentárními materiály.
Panely představují srozumitelným způsobem z období Protektorátu Čechy a Morava život několika mladých děvčat jednoho z dětských domovů v Terezíně. Přibližují jejich každodenní starosti, ale i malé radosti a především silná přátelství, která na tomto místě vznikala. Seznamují návštěvníky s obsahem činností dětí v terezínských domovech, zejména výchovy a vzdělávání, které jim poskytli laskaví vychovatelé. Poslední tři panely mapují život přeživších děvčat až do dnešních dnů. Brněnská pobočka Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze zapůjčuje putovní výstavu od února 2007.

- NEZTRATIT VÍRU V ČLOVĚKA... PROTEKTORÁT OČIMA ŽIDOVSKÝCH DĚTÍ - Prostřednictvím putovní panelové výstavy představujeme osudy šesti židovských dětí od roku 1938 do roku 1945, respektive do současnosti, v kontextu historických událostí. Osobní příběhy jsou pro návštěvníky výstavy klíčem k historickým událostem předválečného a válečného Československa.
Součástí projektu je tato webová stránka, na které je možné se podrobněji seznámit s osudy šesti dětí a s archiváliemi, dokumentujícími události druhé světové války a holocaustu českých a moravských Židů.

 

- ZMIZELÍ SOUSEDÉ - Projekt Židovského muzea v Praze s názvem „Zmizelí sousedé" vybízí mladé lidi (ve věku 12-18 let) k pátrání po sousedech, kteří z jejich nejbližšího okolí zmizeli převážně v období 2. světové války.
Jde o samostatný literárně - dokumentační projekt, který byl oficiálně vyhlášen pod záštitou Kanceláře prezidenta republiky v rámci Konference Fenomén holocaust Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v roce 1999.

 

- ANNA FRANKOVÁ - ODKAZ PRO SOUČASNOST - Ve spolupráci s Anne Frank House v Amsterodamu koordinuje Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze od roku 2002 putovní výstavu pro školy s názvem Anna Franková – odkaz pro současnost.
Cílem této mezinárodní putovní výstavy je podnítit návštěvníky k tomu, aby se zamysleli nad významem tolerance, lidských práv a demokracie v dnešním světě. Výstavě dominuje především příběh Anny Frankové a její rodiny, který je zasazen do kontextu světových událostí a historie holocaustu. Můžeme si také přečíst výpovědi očitých svědků tohoto období. Výstava se dále snaží vést návštěvníky k zamyšlení nad tím, v čem tkví podobnost a rozdíly mezi událostmi z minulosti, jako byla druhá světová válka a holocaust, a situací v dnešním světě.

PROJEKT GHETTO JMÉNEM BALUTY/ZPRÁVA Z LODŽE - Multimediální projekt „Zpráva o Lodži" se skládá z projekcí dokumentárních filmů, výstavy fotografií a odborně vedených debat. Projekt vznikl v přímé návaznosti na nový dokumentární film režiséra Pavla Štingla Ghetto jménem Baluty.         


OSTATNÍ KRÁTKODOBÉ A PUTOVNÍ VÝSTAVY:


"Židovské tradice a zvyky” a “Historie Židů v Čechách a na Moravě"
- Putovní výstava “The American Jewish Joint Distribution Comittee”
- “Nalezené tváře” vzpomínka na oběti holocaustu v dokumentech a fotografiích
- “Příběh dětí” - kresby dětí z terezínského ghetta
- "Anna Franková - odkaz pro současnost"
- "Zmizelí sousedé"
- "Neztratit víru v člověka... Protektorát očima židovských dětí"
- Židovské vzdělávání a školství
- České a moravské synagogy
- „Děvčata z pokoje č. 28, L 410, Terezín“
- Muž, který si nedal pokoj Příběh Josefa Poláka (1886–1945)

V nabídce VKC Brno je také divadelní představení divadla KUFR „Židovka aneb Žonglování se životem".

Osou děje je příběh židovské dívky Evy, která je transportována do Terezína a později do Osvětimi. Z nepříjemných situací uniká do světa svých představ a skrze asociace se ocitá v příbězích minulých i budoucích. V těchto představách se často uplatňuje žonglování jako symbol svobody a volnosti. Divadlo Kufr se tak snaží o netradiční zpracování závažné látky s využitím prvků pohybového divadla, židovské hudby, dobových reálií, výrazné scénografie. Samy protagonistky říkají: „Hraním chceme mladé lidi citlivě seznamovat s konkrétními osudy obětí holocaustu, přiblížit jim příběh dívky, která by mohla být jejich vrstevnicí a žít podobný život jako oni, kdyby nebyla Židovka a nepsal se rok 1941..."
Na divadelní představení jsou po dohodě s divadlem Kufr vypisovány vždy určité termíny. Nabídka termínů je potom rozesílána do škol. Pokud máte zájem o zasílání nabídky divadelního představení, kontaktujte nás na e-mailové adrese: dagmar.juranova@jewishmuseum.cz

• Námět a režie: Adéla Kratochvílová
• Hrají: Adéla Kratochvílová, Dáša Trávníková
• Hudební spolupráce: Lubor Pokluda
• Scénografie a kostýmy: Eva Mesarč Jasičová, Antonín Maloň
• Odborné konzultace a umělecká supervize: Zoja Mikotová, Arnošt Goldflam

 V rámci České republiky existuje několik institucí, které nabízejí zajímavé a kvalitní vzdělávací programy, semináře a školení pro pedagogy.

 

VZDĚLÁVACÍ A KULTURNÍ CENTRUM ŽIDOVSKÉHO MUZEA V PRAZE

Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze pořádá již několik let ve svých pobočkách v v Brněv Praze  cyklus seminářů pro učitele s názvem: ŽIDÉ, DĚJINY A KULTURA.

Aktuální nabídku seminářů v Brně naleznete zde.

Aktuální nabídku seminářů v Praze naleznete zde.

 

PAMÁTNÍK TEREZÍN    

Zajímavá nabídka vzdělávacích i několikadenních seminářů je ke stažení zde - vzdělávání v Terezíně.


PAMÁTNÍK LIDICE

Podrobné informace o vzdělávacích seminářích pořádaných Památníkem Lidice jsou k dispozici zde - semináře v Lidicích.

Komentovanou prohlídku židovského hřbitova v Brně - Židenicích je možné domluvit v brněnské pobočce Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea. Prohlídka hřbitova se dá naplánovat na cca 60 minut, nebo přizpůsobit dle požadavků.  Při plánování  návštěvy židovského hřbitova se dá také využít nově vzniklého Turistického a informačního centra ŽO Brno, které mimo jiné nabízí  sál vybavený audiovizuální  technikou. Vaše třída zde může zhlédnout filmový dokument "Brno židovské", nebo jiný film dle domluvy.

Vstupné na osobu činí 20,-. Pedagogický doprovod má vstup zdarma.
Prohlídku hřbitova je možné spojit s vhodnou přednáškou či dílnou ve VKC na tř. Kpt. Jaroše 3, nebo ji absolvovat samostatně.


Kontakt
E-mail: dagmar.juranova@jewishmuseum.cz
Tel.: 544 509 652, 544 509 651

Další možností je domluvit se přímo s pracovníky Turistického a informačního centra Židovské obce Brno .
Kdy můžete:
1. absolvovat volnou prohlídku a v recepci TIC ŽO Brno si vypůjčit zdarma audioprůvodce po hřbitově (vratná záloha 300 Kč).

2. volně si prohlédnout výstavní expozice, informace získáte na recepci TIC ŽO Brno.

3. domluvit si prohlídku hřbitova a obřadní síně s průvodcem, pouze pro organizované výpravy. Exkurzi lze objednat v TIC Brno, viz www.ticbrno.cz, e-mail info@ticbrno.cz, tel. +420 542 427 152, +420 542 427 153, případně v TIC ŽO Brno, viz www.jewishbrno.eu, e-mail ticzobrno@jewishbrno.eu, tel. +420 544 526 737.

„Brno židovské", dokumentární film s výkladem, pouze pro organizované výpravy. Zhlédnutí lze objednat ve VKC ŽMP Brno, viz http://www.jewishmuseum.cz/cz/czvkcbrno.htm, e-mail brno@jewishmuseum.cz, tel. +420 544 509 651.

Prohlídku synagogy s výkladem pro vaši třídu je možné domluvit v brněnské pobočce Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea. Návštěva synagogy trvá 50 - 60 minut, vstupné na osobu činí 20,-. Pedagogický doprovod má vstup zdarma.
Program je možné spojit s vhodnou přednáškou či dílnou ve VKC na tř. Kpt. Jaroše 3, nebo jej absolvovat samostatně.


Kontakt
E-mail: dagmar.juranova@jewishmuseum.cz
Tel.: 544 509 652, 544 509 651

Historie Židů v Brně

Od 17. století je Brno hlavním městem Moravy. Židovské osídlení zde existovalo od počátku 13. století, středověká židovská čtvrť se synagogou ahřbitovem zanikla vypovězením Židů změsta roku 1454. Novodobá židovská obec se počala rozvíjet od 18. století na brněnském předměstí Křenová, rychlý rozmach nastal nabytím plných občanských práv v polovině 19. století. Mezi oběma světovými válkami zde žilo asi 12000 Židů. Náboženská komunita byla po 2. světové válce obnovena. Jejím administrativním sídlem je nyní tř. Kpt. Jaroše 3 a pod její správu spadá celá jižní Morava, viz též www.zob.cz a www.jewishmuseum.cz/cz/czvkcbrno.htm.


Historie brněnské synagogy

Z původních čtyř božích stánků je dnes zachována již jen funkcionalistická synagoga postavená vletech 1934–1936 ortodoxním spolkem Agudas achim podle projektu architekta Otto Eislera v ulici Skořepka 13, 500 m východně od centra. Představuje tak nejmladší synagogu na Moravě a ve Slezsku, dnes jedinou sloužící původnímu účelu vrámci celého regionu. Je to nenápadná budova s dominantním třicetidílným oknem (obr. 1). Oproti strohému a modernímu exteriéru je vnitřní rozvrh řešen klasicky (obr. 2). Přístupna je pro organizované výpravy po telefonické dohodě, tel. 544 509 651.

Zbudov židovských institucí stojí někdejší sídlo ŽNO tř. Kpt. Jaroše 31, židovské gymnázium Hybešova 43, starobinec Štefánikova 54 a sportoviště Makkabi na Riviéře., byť dnes již převážně vdržení jiných vlastníků a s jiným určením. Velkou synagogu zroku 1855 vypálili nacisté vroce 1939, Nová synagoga zroku 1906 byla zbořena vletech 1985 až 1986, připomíná ji již jen pamětní deska na domě Ponávka 8. Obdobně byla asanována i budova bývalého Polského templu Křenová 22, užívaná pro náboženské účely od roku 1883 do dvacátých let minulého století.

Komentovanou prohlídku židovského hřbitova v Brně - Židenicích je možné domluvit v brněnské pobočce Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea. Prohlídka hřbitova se dá naplánovat na cca 60 minut, nebo přizpůsobit dle požadavků.  Při plánování  návštěvy židovského hřbitova se dá také využít nově vzniklého Turistického a informačního centra ŽO Brno, které mimo jiné nabízí  sál vybavený audiovizuální  technikou. Vaše třída zde může zhlédnout filmový dokument "Brno židovské", nebo jiný film dle domluvy.

Vstupné na osobu činí 20,-. Pedagogický doprovod má vstup zdarma.
Prohlídku hřbitova je možné spojit s vhodnou přednáškou či dílnou ve VKC na tř. Kpt. Jaroše 3, nebo ji absolvovat samostatně.


Kontakt
E-mail: dagmar.juranova@jewishmuseum.cz
Tel.: 544 509 652, 544 509 651

Další možností je domluvit se přímo s pracovníky Turistického a informačního centra Židovské obce Brno .
Kdy můžete:
1. absolvovat volnou prohlídku a v recepci TIC ŽO Brno si vypůjčit zdarma audioprůvodce po hřbitově (vratná záloha 300 Kč).

2. volně si prohlédnout výstavní expozice, informace získáte na recepci TIC ŽO Brno.

3. domluvit si prohlídku hřbitova a obřadní síně s průvodcem, pouze pro organizované výpravy. Exkurzi lze objednat v TIC Brno, viz www.ticbrno.cz, e-mail info@ticbrno.cz, tel. +420 542 427 152, +420 542 427 153, případně v TIC ŽO Brno, viz www.jewishbrno.eu, e-mail ticzobrno@jewishbrno.eu, tel. +420 544 526 737.

„Brno židovské", dokumentární film s výkladem, pouze pro organizované výpravy. Zhlédnutí lze objednat ve VKC ŽMP Brno, viz http://www.jewishmuseum.cz/cz/czvkcbrno.htm, e-mail brno@jewishmuseum.cz, tel. +420 544 509 651.

Knihy je možné  zapůjčit v knihovně Židovské obce v Brně.

Henrik Eberle a  Matthias Uhl:  Akta Hitler

Těsně po válce vzniklo jedinečné vzpomínkové dílo dvou očitých svědků, důvěrníků z vůdcova okolí, Otto Günscheho a Heinze Lingeho. Akta Hitler patří k nejvýznamnějším historickým pramenům, která o třetí říši máme. Euromedia Goup, k.s. - Ikar, 2. vyd., Praha 2011. 621 s.

 

Senek Rosenblum:  Přežil jsem varšavské ghetto

Malému Senekovi je teprve 5 let, když jeho dětství skončí. Židovská rodina je uvězněna v ghettu polského domovského města Zychlinu. Následuje varšavské ghetto, útěky a úkryty dítěte, které nechápe proč je bez rodičů a stále mu hrozí nebezpečí. Hrozných vzpomínek se autor nezbavil ani v dospělém věku.Euromedia Goup, k.s. - Ikar, Praha 2011. 372 s.

 

Marek Čejka:  Dějiny moderního Izraele

Kniha nás seznamuje se situací, která ve 20. století vedla ke vzniku státu Izrael. Autor připomíná mnohé události v politických dějinách Izraele, zpřehledňuje příčiny a průběh blízkovýchodního konfliktu. Autor se tematice dlouhodobě věnuje, studuje ji a v současnosti působí v Ústavu mezinárodních vztahů. Příručka je vhodná pro středoškolské a vysokoškolské studenty. Grada Publishing, a.s., Praha 2011. 351 s.

 

František Kunetka:  Židovský rok a jeho svátky

Vznik této knihy byl podnícen praktickou potřebou účastníků přednášek nauky o liturgii na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Židovství a křesťanství vykazují v oblasti slavení svátků a bohoslužebného života mnoho styčných bodů. Kniha seznamuje s průběhem židovského roku s jeho týdenním rytmem slavení šabatu a ročním cyklem jednotlivých svátků. Univerzita Palackého v Olomouci, 5. nezměněné vyd., Olomouc 2008. 129 s.

 

Arnošt Lustig:  Odcházím do snu

Arnošt Lustig (1926 - 2011) patří k nejvýznamnějším světovým spisovatelům zabývajících se tématem holocaustu. Kniha přináší výběr ze spisovatelovy povídkové tvorby. Doslov napsal Milan Uhde. Euromedia Goup, k.s. - Knižní klub, Praha 2009. 494 s.

 

George Friedman:  Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století

Pokud se pokusíme předpovědět směr, kterým se bude ubírat svět během příštích dvaceti nebo dokonce sta let, můžeme si být podle autora této knihy jisti pouze jedinou věcí: a to, že logické závěry našeho zdravého rozumu budou vždy mylné a dnes zdánlivě absurdní vývoj může být už za pouhých dvacet let reálný. Při zpětném pohledu na uplynulá staletí však zjistíme, že události i jejich důsledky se vyvíjí podle pevně daných a stále stejných pravidel a nejsou nikdy nahodilé.Argo a Dokořán, Praha 2010. 323 s.

 

Bernard Michel:  Praha město evropské avantgardy 1895 - 1928

Kniha známého francouzského historika přibližuje atmosféru Prahy, její umělecké prostředí v němž se mísí český, německý a židovský živel. Přední světoví umělci, osobnosti výtvarného umění, spisovatelé, sochaři, intelektuální elita všech tehdejších evropských uměleckých avantgradních stylů. Argo, Praha 2010. 477 s.

 

Marc Ferro:  Tabu dějin

Francouzský historik se v první kapitole ptá, jak a proč vznikají témata, o nichž se raději nemluví, tedy tabu. Další kapitoly, Světové války, Druhá smrt Mikuláše II., Židé:samí Semité?, Rainer Werner Fassbinder: Instinkt tabu, se věnují konkrétním tématům a snaží se je osvětlit.Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2010. 148 s.

 

Antoine Vitkine:  Mein Kampf. Příběh jedné knihy

Vitkinova kniha svým rozborem jak obsahu, tak okolností v nichž vznikla umožní čtenářům pochopit, proč je tento manifest extremismu a nacionalismu i na začátku 21. století stále velmi nebezpečný. Kniha vznikla už v roce 1925, jak je možné, že svět nevarovala před hrozbou, kteráje v ní obsažena? Stejně znepokojivá je otázka: přežívá hrozba stále?Paseka, Litomyšl 2010. 246 s.

 

1989 – příběhy zdí

Sborník deseti povídek známých spisovatelů vznikl jako připomínka Berlínské zdi. Autoři nepíší jenom o ní, společným tématem jejich povídek, mnohdy pohádkově laděných, jsou jakékoli zdi mezi lidmi, méně symbolické, přesto budované s obdobnou nenávistí, se strachem, bez touhy po dorozumění. Velkoryse ilustrovaná antologie povídek evropských autorů (Böll, Frisch, Kratochvil, Tokarczuková a d.) určená dětem a mládeži. Host, Brno 2010. 87 s.

KNIHOVNA ŽIDOVSKÉ OBCE BRNO

Širokou nabídku zajímavých titulů, časopisů a publikací nabízí například knihovna Židovské obce v Brně.

V knihovně je v současné době k dispozici čtenářům asi 2 500 publikací s židovskou tematikou a stejně tematicky zaměřené časopisy, které vycházejí na území ČR. On-line katalog knihovny ŽOB. Centrum je vybaveno i počítačem s připojením na internet, takže je možno zájemcům poskytovat co nejširší informace. Knihovna je přístupná veřejnosti.

Půjčovní doba:
Úterý: 9 až 12 a 13 až 17 h

Kontakt:
Tel: 544 509 631, e-mail: knihovna@zob.cz, Ceník poplatků knihovny ŽOB, On-line katalog knihovny ŽOB



KNIHOVNA ŽIDOVSKÉHO MUZEA V PRAZE

Fond současné knihovny čítá cca 130 000 svazků, kromě historického fondu zahrnuje hebrejskou knižní produkci pocházející převážně z oblasti Čech a Moravy, Evropy, ale i jiných míst, dále literaturu věnovanou židovské historii na území Čech a Moravy a v neposlední řadě důležitou sbírku judaik nejrůznějších oblastí (historie, dějiny umění, filosofie, bibliografie, lingvistika i beletrie). Knihovna vlastní také rozsáhlou a cennou sbírku periodik, zahrnující jak historickou část (noviny, časopisy a ročenky z 19. století a první poloviny 20. století), tak i současné tituly, které knihovna získává nákupem i výměnou s našimi i zahraničními institucemi.

Zaměření knihovny:

hebraistika, judaistika, historie, dějiny umění, muzeologie, antisemitismus, nacismus, holocaust

Hodiny pro veřejnost:
Studovna a badatelna: úterý 9 - 18 hodin, streda 13 - 17 hodin, čtvrtek 9 - 17 hodin. S výjimkou státních a židovských svátků.

Informace a kontakt:
Tel: 222 749 211, e-mail: library@jewishmuseum.cz, Ceník poplatků knihovny ŽMP, On-line katalog knihovny ŽMP, Přírůstky knihovny



V referenčním centru je umístěna tematicky rozdělená příruční knihovna. Najdeme zde jazykové slovníky, publikace encyklopedického charakteru - obecné a judaistické, díla věnovaná Izraeli, židovské historii, umění, biblistice a liturgii, bohemica a pragensie, publikace vydávané Židovským muzeem, adresáře muzeí, knihoven a galerií nebo časopisy - Roš Chodeš, Judaica Bohemiae, Židovská ročenka a další judaistická periodika.

Referenční centrum je vybaveno novou počítačovou technikou, jsou zde k dispozici tematicky zaměřené CD ROMy, přístup na Internet. V referenčním centru je přístupný automatizovaný knihovnický systém Aleph umožňující elektronické vyhledávání dokumentů, nacházejících se ve fondu knihovny ŽMP. Referenční centrum je významným přínosem nové administrativní budovy - je umístěno v parteru budovy. Zájemcům z řad domácí i zahraniční veřejnosti poskytuje v tradiční i elektronické podobě služby zaměřené na výklad judaismu a historii Židů.


Služby v Referenčním centru
  • referenční – poskytování všeobecných informací (informace o ŽMP, výstavy a akce)
    bibliografické – základní rešerše, vyhledávání v databázi obětí holocaustu, v databázi sbírkového oddělení, přístup do oborových databází
    konzultační – odkazy na odborné pracovníky ŽMP a spolupracující (příbuzné) organizace
    reprografické – kopírování
    vyřizovaní telefonických dotazů

Referenční centrum je otevřeno:
po - pá, 9:30 - 16:00 hodin s výjimkou statnich a židovských svátků.

Kontakt:
Tel. 222 749 262 , e-mail: library@jewishmuseum.cz

PhDr. Zuzana Peterová

Bibliografie
:                                                                                                                                                                                                  

1) Deník alkoholičky.
Praha: MarieTum, 2006, 103 s.ISBN 80-903774-0-8 (váz.)

Knížka sugestivním způsobem líčí problémy jedné z mnoha žen. Odkrývá zdánlivě nevinné důvody vedoucí k pádu.

 

2) Dvojčata se mají. Jsou dvě. 1.vyd. Praha: GplusG, 2002, 125 s. ISBN 80-86103-61-7

V pěti kapitolách přináší vyprávění dvojčat. Životnímu osudu čelí s jedinou výhodou, jsou dvě.Učí nás co je to vzájemná soudržnost, ochota si pomáhat a chránit se.

 

3) Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já.1. vyd. Praha: GplusG, 2001, 149 s. ISBN 80-86103-50-1

Deníkově řazené výpovědi sestavené z  rozhovorů autorky s Jiřím Pavlem, synem Oty Pavla. Otevírá nám svět rodiny s jejími radostmi, ale i stíny, které dopadly na rodinu po onemocnění spisovatele. Syn Jiří konfrontuje svůj zdravotní stav (trpí stejnou duševní nemocí) a hledá příčiny.

 

4) Jak přežít puberťáky: nekonečný problém – rodiče versus dospívající děti. Praha: MarieTum, 2009, 113 s.  ISBN 978-80-904263-2-0 (váz.)

Knížka osloví většinu z nás, protože život s puberťáky je po desetiletí stejný, stejné problémy, stejná nelehká řešení. Očima matky a otce a dokonce čtyřnohého rodinného příslušníka nahlédneme do života rodiny a zjistíme, že …

 

5) Křišťálová vařečka: Levné recepty z televizní soutěže.Brno: RENA, 1991, 63 s. ISBN 80-900760-5-X

 

6) Máš mě vůbec ráda?: odvěký svár matka versus dcera. 1. vyd.Praha: MarieTum, 2008, 135 s. ISBN 978-80-903774-8-6 (váz.)

Psychologicky laděná knížka, která se dotýká vztahu matky a dcery. Téma tedy stále aktuální. Jde o vzájemné nepochopení nebo o běžný stav generačně odlišného pohledu na život?

 

7) Můj psí deník, aneb, Jak přežít s lidmi. 1. vyd. Praha: Rodiče, 2005, 125 s. ISBN 80-86695-59-X (váz.)

Vtipné, radostné vyprávění fenky Lili o psím životě mezi lidmi a v následujícím pokračování v rozrůstající se rodině pobaví všechny věkové kategorie čtenářů.

 

8) Můj psí deník, aneb Jak přežít v rodině. 1. vyd. Praha: MarieTum, c2007, 204 s. ISBN 978-80-903774-2-4 (váz.)

 

9)Rabín Feder, Praha: 1. vyd. Praha: GplusG, 2004, 166 s. 93. publikace. ISBN 80-86103-78-1

Autorka připomíná osobnost rabína doktora Richarda Federa (1875 – 1970). Jako rabín působil v meziválečné době v Kolíně a od 50. let až do své smrti v Brně. Když se roku 1945 jako sedmdesátiletý vrátil z Terezína bez manželky a dětí, bez celé široké rodiny, hledal zapomenutí v práci. Věnoval se dětem, mládeži, snažil se působit svým příkladem a celým svým konáním na to, aby se na oběti šoa nezapomínalo, ale také, aby se společnost stala chápající a tolerantní a zlo se nemohlo opakovat.

 

10) Spanilé jízdy, aneb, Náš bratr Ota Pavel. Kladno: Nakladatelství Nezávislý novinář IV, 2000, 133 s.  ISBN 80-86032-05-1

Knížka vznikla na základě inspirace z vyprávění bratrů Oty Pavla, Huga a Jiřího. Doplněna je citáty z knížek, dopisů a svědectvími těch, kteří spisovatele osobně znali. Zavádí nás do prostředí Berounky, Křivoklátu, na Buštěhrad.

 

Veřejně přístupná Knihovna Židovské obce Brno , 28. 2. 2011

Ano, existuje řada vzdělávacích projektů a vzorových hodin pro vaše žáky a studenty.

Památník  TEREZÍN

Pracovní listy Památníku Terezín:



Portál HOLOCAUST.CZ

Vzdělávání o holocaustu, výchova proti rasismu a k toleranci a multikulturní společnosti

Vzorové hodiny vytvořené pedagogy v rámci workshopu Jak vyučovat o holocaustu:

  • Strom terezínských dětí. Vzorová hodina vytvořená na základě příběhu o stromu zasazeném v terezínském ghettu.
  • Giftpilz. Vzorová hodina pracující s antisemitskou čítankou Der Giftpilz z roku 1938.                                                                                   Literatura:Tatja na Šišková (ed.): Výchova k toleranci a proti rasismu, Portál, Praha 1998.

Odkazy na cizojazyčné modelové hodiny:



Památník LIDICE

Na této stránce naleznete pracovní listy pro rozšíření výuky dějepisu, výchovy k občanství a jiných humanitních předmětů na základní a střední škole.
Programy pro školy:

 

WWW.HOLOCAUST.CZ

Podrobné a přesné informace, dokumenty a další materiály o genocidě Židů a Romů za druhé světové války, o dějinách rasismu a antisemitismu naleznete na stránkách HOLOCAUST.CZ.

Památník Yad Vashem v Izraeli
(stránky jsou v angličtině, ruštině, španělštině, hebrejštině a dalších jazycích)

Na těchto stránkách naleznete informace a data týkající se holocaustu, studijní materiály, fotografie, mapy, dokumenty, videa, knihovnu...
Dále databázi obětí holocaustu s možností vyhledávání.
A v neposlední řadě také vzdělávací materiály či vzorové hodiny vhodné pro vaše třídy.

CENTRUM VIZUÁLNÍ HISTORIE - MALACH

Centrum vizuální historie Malach poskytuje místní přístup k rozsáhlému digitálnímu archivu Institutu USC Shoah Foundation pro vizuální historii. Jedná se o soubor bezmála 52 000 výpovědí přeživších a svědků holocaustu, které byly během 90. let zaznamenány v 56 zemích a 32 jazycích. Archiv je dostupný prostřednictvím online rozhraní, které umožňuje uživatelům prohledávat a sledovat výpovědi podle konkrétního zájmu, a to s využitím indexu obsahujícího na 55 tisíc nejrůznějších klíčových slov. K dispozici je více než 500 rozhovorů v češtině v průměrné délce 2 hodiny.

V prostorách Knihovny MFF UK na Malostranském náměstí 25 je pro vás připraveno 6 samostatných pracovních stanic, jejichž prostřednictvím může s archivem rozhovorů pracovat každý zájemce z řad akademické obce i nejširší veřejnosti. Uživatelské rozhraní je snadné a intuitivní, zároveň však dostatečně sofistikované, a do práce s digitálním archivem nahrávek vás rádi zasvětíme. Kapacita a uspořádání Centra Malach umožňuje kromě individuální práce také organizované návštěvy skupin, například specializovaných studentských seminářů ze středních i vysokých škol. V případě zájmu navštivte CVH Malach kdykoli v otevíracích hodinách (viz sekce Kontakty) nebo napište na e-mailovou adresu malach(at)knihovna.mff.cuni.cz.

CVH Malach můžete také navštívit v rámci různých jednorázových akcí a setkání, které zde pořádáme. Pravidelně se koná promítání filmů a dokumentů nebo dny otevřených dveří. Jako vždy, také v těchto případech je CVH Malach přístupné každému zájemci o návštěvu. Aktualizovaný přehled připravovaných akcí najdete zde.

Kontakty:                                                                                                                                                                                                CVH Malach se nachází v Knihovně Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze na Malostranském náměstí 25m, Praha (1. patro).

Otvírací hodiny pro veřejnost:  

pondělí zavřeno
úterý 10:00-17:00
středa 10:00-19:00
čtvrtek 14:00-17:00
pátek 10:00-15:00

Z kapacitních důvodů doporučujeme předběžné objednání na níže uvedené e-mailové adrese nebo telefonicky.

Koordinátor: Mgr. Jakub Mlynář

E-mail: malach(at)knihovna.mff.cuni.cz

Tel.: 221 914 391

Převzato ze stránek Židovské obce v Brně.

Na návštěvě u paní Eriky Bezdíčkové:

Český rozhlas 3 – Vltava – cyklus Osudy – 14.3. – 18. 3. vždy 11,30 – 12,00 hod.

 

(aneb zpráva o rozhlasových vzpomínkách) 28. únor 2011 - 17:25 od redakce)

I smutné příběhy mohou mít své šťastné konce. Trošku pohádkově  banální konstatování, přesto si troufnu začít proti zákonům pohádky tím šťastným koncem. Ten se odehrává v Brně v jednom milém, nápaditě zařízeném  domě, v němž je útulno tak, že se zde zastavuje čas. Ať už sedíte v prosvětlené kuchyni, o patro výš v pokoji či jen nahlédnete do podkroví.  Je tu klid a ovládne vás jeden základní pocit: tam někde venku za dveřmi zůstalo všechno nicotné, nepodstatné, malomyslné – prostě pro život nedůležité.

Nositelem té přátelské atmosféry a dnes tolik chybějícího nadhledu  je Erika Bezdíčková (a abych byla spravedlivá, také její muž, který dodal interiérové kouzlo tomuto prostoru).  Erika je dáma, která se narodila v roce 1931 ( mohu si dovolit to napsat, neboť není z těch, kteří  malicherně tají svůj věk), vždy elegantní, usměvavá , vtipná, a svůj věk umí báječně využít: říká jen to, co si myslí, a dělá jen to, co považuje za užitečné.  Překládá knihy (jen ty texty , kterých si váží), zaplňuje webové stránky (ty, pro něž vznikl tento text) , jezdí neúnavně přednášet a vyprávět svůj životní příběh ( a to i přes to, že má z dnešního světa pocit, že občas mluví do zdi – viz odkaz: http://www.zob.cz/?q=node/615),  cestuje (do Izraele se vydala v prvním nejbližším možném termínu i přes varování, že to právě není ta nejvhodnější chvíle),  od jejího  psacího stolu stačí natáhnout ruku a otevřít dveře na útulnou zahrádku (plnou vůní a lákavého posezení), nad počítačem jí pochodují husy (nedávno se jí podařilo získat nádhernou fotografii od Jindřicha Štreita, na níž venkovský pohřební průvod provázejí v protisměru pochodující husy), mluví krásnou češtinou, přestože je narozena na Slovensku (od konce války žije na území dnešní České republiky a jednou na moji otázku, zda se jí někdy připlete slovenské slůvko, bez váhání odpověděla, že jen jednou za rok – když ji někdo pořádně naštve).

Začala jsem větou o tom, že smutné příběhy mohou mít šťastné konce. Těch pár předešlých řádek, v nichž jsem si troufla charakterizovat paní Eriku, je možná úsměvných, možná kostrbatých. Nicméně  takto ji vnímám při každém našem setkání, při každé návštěvě jejího domu. Snad si tento  pohled  – trošku neskromně – mohu dovolit.  Nikdy bych si ale nedovolila vyslovovat své pocity či názory na první část oné úvodní věty o smutném příběhu. Židovská dívka, koncentrační tábor, smrt milované maminky, život bez domova, nenávist dalšího režimu  – a  ještě dlouhá cesta ke šťastným dnům v krásném domě. Právo vyprávět svůj příběh má pouze paní Erika  – a já jsem měla to výjimečné štěstí, že jsem její vyprávění mohla zaznamenat. Mnohé pověděla ve své knize Moje dlouhé mlčení a mnohé teď vypráví rozhlasovým posluchačům. Nechte se pozvat k poslechu – Erika Bezdíčková nevypráví svůj příběh o jednom z nejtragičtějších období novodobých dějin proto, aby připomněla svoji minulost. Naopak: vypráví ho proto, aby poslala vzkaz do budoucnosti. A to je víc, než jen jeden smutný příběh.

Český rozhlas 3 – Vltava – cyklus Osudy – 14.3. – 18. 3.
vždy 11,30 – 12,00 hod.

Repríza: následující všední den – 0,05 – 0,35 (poslední pátý díl tedy až pondělí 0,05 – 0,35) Olga Jeřábková