Evropská tradice a společenská integrace muslimských přistěhovalců v době bezpečnostní hrozby (komentář)

Evropská tradice a společenská integrace muslimských přistěhovalců v době bezpečnostní hrozby (komentář)


Milan Fujda

Kulturní odlišnost mezi námi a přistěhovalci přicházejícími z islámských zemí je zmiňována jako zásadní překážka jejich úspěšné integrace. Není ale to hlavní, na čem se navíc snadno shodneme, požadavek dodržovat zákony a ústavní pořádek? Jaký je však vztah mezi našimi právy, svobodami a bezpečností v dnešním chaotickém světě? A co jsou ty tradice, jichž se dnes nesmíme vzdát?

Kulturní odlišnost mezi námi a přistěhovalci přicházejícími z islámských zemí je často zmiňována jako zásadní překážka jejich úspěšné integrace. Tomuto klišé se dostává sluchu navzdory našim zkušenostem s úspěšnou integrací Vietnamců a Číňanů, tedy lidí přicházejících z oblastí, které jsou nám kulturně mnohem vzdálenější než monoteistické společnosti Blízkého východu, s nimiž je Evropa spojena více než miléniem vzájemných kontaktů. Nebude proto od věci se nad otázkami kulturní odlišnosti v kontextu integrace přistěhovalců více zamyslet. Inspirovat se můžeme debatou, jíž Evropané vedli již před třemi staletími, kdy jezuitští misionáři usilovali o šíření křesťanství v Orientu. Jezuité tehdy nechtěli obyvatele těchto končin světa poevropštit, ale jen pokřesťanštit. Kladli si proto otázku, co je vlastně specifické na té „radostné zvěsti“ (tj. evangeliu), kterou jim chtěli předat, a co je na ní jen nepodstatný kulturní přívažek? To specificky křesťanské, co je třeba pohany naučit, tehdy nazývali „lex“, tedy zákon. Ostatně křesťané své biblické knihy nazývají Starý a Nový zákon.

Dědictví kultury a dědictví víry

Jezuité byli tehdy v Orientu hosty a nechtěli měnit své hostitelské kultury. I podle jejich vzoru tedy dnes můžeme vyžadovat, aby uprchlíci neměnili naší kulturu. Trochu zmateně, ale v zásadě věcně správně, tento požadavek formulujeme jako požadavek na dodržování našich zákonů. Zároveň se hrozíme arabského výrazu „šaría“, který česky znamená prostě „právo“. Nechceme „jejich“ právo, chceme „své“ právo. Jenže s právem je to zapeklité. V islámském světě, stejně jako na Západě, neexistuje žádná všeobecně závazná kniha, jež by se jmenovala jednoduše „Právo“ či „Šaría“. Právo se vykonává stále znovu každým právním rozhodnutím, diskusí, každým porušením zákona a jeho (ne)nápravou. „Šaría“, stejně jako „právo“, znamená spíše to, o co usilujeme při vyváření a vymáhání zákonů, než to, co bychom tu jednou pro vždy zcela neproblematicky měli po ruce. Právo je u nás i mezi muslimy věcí sporu, soudní pře. Prakticky to znamená také to, že s výjimkou extremistické islámské země, jakou je Saúdská Arábie, není šaría identická se zavedenými právními pořádky. Řada islámských zemí se označuje jako „islámské republiky“. V jejich fungujících právních systémech je sice něco tradičně islámského, podobně jako evropské právní procedury navazují na křesťanské právo kanonické, ale toto právo musí fungovat ve specificky moderním kontextu vymezeném státním modelem zvaným „republika“. Proto jsou současné islámské i evropské právní systémy jako celek obvykle tzv. „sekulární“.

Zákon a pořádek

Co je potom ale problémem, který musí demokratické státy jako ČR při integraci uprchlíků řešit? Odpověď je lehčí, než by se mohlo zdát: jestliže chceme, aby se kulturně integrovali, znamená to především to, aby respektovali naše zvyklosti, především ty, jež jsme si právně zakotvili. Po vzoru Jezuitů druhým lidem nemluvíme do vykonávání víry. Právně máme tento princip zakotvený jako svobodu náboženského vyznání. Na potřebě dodržovat platné, ty kodifikované (nikoliv ty zapsané v bibli, ale pro stávající právní pořádek irelevantní), zákony je důležité to, že se na tom snadno dokáží shodnout konzervativci s liberály i samotnými uprchlíky.

Jistě, úspěšná integrace má i jiné aspekty a těm je třeba pozornost věnovat také. V ČR máme například bohatou zkušenost s tím, k jakým problémům vede to, že některé skupiny lidí žijí v ghettech a zároveň dokáží jen obtížně získat stabilní zaměstnání a důstojné bydlení, které by je pomáhalo do společného života s ostatními úspěšně začlenit. Poučení je jednoznačné, nejen svým sociálně vyloučeným, ale i nově příchozím, je třeba pomáhat maximálně rychle najít si zaměstnání a vhodné ubytování, a zajistit si tak základní podmínky pro vedení smysluplného svobodného života. Pokud jde o právní aspekty věci, jde pak především o to, aby byl zajištěn ústavní pořádek, dodržování zákonů a rovnost před nimi. Zákony na jedné straně vyčleňují hranice naší svobody přibližně tam, kde začíná sféra svobody druhých, na straně druhé vymezují práva, o něž nesmíme být kráceni ani z vůle státu samého. Omezováním našich práv by byly nezákonně omezovány naše svobody, a tím narušen systém mocenských rovnováh moderní demokratické republiky.

Ohrožení našeho způsobu života

Tato rovnováha je však velmi křehká a neustále ohrožovaná. Z povahy věci jsou ale těmi posledními, kdo by toto jemné vyvažování dokázali narušit, hosté, kteří k nám přichází hledat útočiště před právní zvůlí, chaosem a násilím občanské války, nebo před těžko představitelnou chudobou či jinými formami ohrožení. Zejména v momentu přiznání azylu tito uprchlíci automaticky podléhají stejným zákonům jako kterýkoliv jiný občan, a jejich konformitu s právním pořádkem automaticky zajišťují represivní a soudní systém ve vzájemné spolupráci i kontrole. I tak je samozřejmě účelné azylanty, ale i občany, ohledně fungování práva a demokratické politiky vzdělávat. Mohou díky tomu svá práva nejen efektivněji bránit, ale zároveň se tím mohou vyhnout porušování zákonů z neznalosti, která, jak víme, neomlouvá. Slabé místo v této soustavě rovnováh ale existuje a může způsobovat její krátkodobější i dlouhodobější, zásadní i méně zásadní narušení. Tím místem je nerespektování zákonů, ústavního pořádku a principů fungování demokratického státu orgány a zastupiteli státu. Takové porušování práva vede buď ke zmatku nebo frustraci mezi obyvateli a nutnosti proti tomuto porušování aktivně vystoupit, nebo se mění ve zvyk, který rovnováhu narušuje systematicky, dlouhodobě a závažným způsobem. Tyto dvě varianty se samozřejmě též navzájem podněcují.

Výmluvným příkladem takového, zatím jen krátkodobého, narušení rovnováhy ze strany státu a jeho představitelů je například porušení shromažďovacího práva policií lustrující a selektující privilegované občany od neprivilegovaných na základě politické či úřední objednávky během veřejného shromáždění 17. listopadu 2015 na pražském Albertově. Demokracie jsou, narozdíl od absolutistických monarchií, založeny na tom, že panovník, státní úředníci a policie nejsou nad zákonem. Vyjma imunity, která brání ústavní činitele před zneužitím represivní moci pro jejich politické názory a postoje, měří v demokratické zemi ideálně právo představitelům státu i občanům stejným metrem.

Jiným ilustrativním narušením rovnováh zajišťujících fungování demokracie je ignorování dělby moci a jejího jasného oddělení od podnikání a veřejného dohledu nad ní, ignorování principů demokratické diskuse a dosahování demokratického konsensu, či výrazná netrpělivost s nimi, v podání místopředsedy české vlády, který své totalitní manýry opakovaně ospravedlňuje odkazem na podporu občanů. Ano, demokratický stát nelze řídit tak, jako se v přísně hierarchickém systému správy řídí firmy, aniž by přestal být demokratickým. Demokratický stát založený na principu zastupitelské moci také nemůže být zároveň demokratickým státem a diktaturou většiny. Mást demokracii a absolutní libovůli většiny, nebo omezovat základní práva zrozená z krve francouzské a anglické revoluce v zájmu vytváření iluze bezpečnosti, znamená likvidovat demokracii a svobodu zevnitř.

Ve středu 25. listopadu 2015 představil slovenský premiér Fico svůj plán změn ústavy, jejichž pomocí chce připravit Slováky o některá základní práva a nově ze Slovenska učinit de facto policejní stát. Není to zdaleka poprvé v nedávných dějinách Západu, kdy chaos způsobený teroristickými činy vedl k politickému útoku na svobodu a občanská práva a základní principy demokracie. Dalekosáhlá protidemokratická opatření prosadil v USA prezident George Bush mladší po útocích ze září roku 2001. Americká zkušenost nás dnes ale učí, že více bezpečnosti daná opatření nepřinesla. Celá „válka proti teroru“ v podání G. W. Bushe učinila svět spíše ještě více nebezpečným. Slovensko se nicméně americkému modelu vymyká tím, že žádnému reálnému bezpečnostnímu ohrožení dosud nečelilo, a Fico tak oprávněně budí dojem, že rétorikou strachu, rozdmýchávanou od samého začátku uprchlické krize, si jen připravoval půdu pro orbánovské urvání většího a dlouhodobějšího dílu moci, než jaký mu podle platné ústavy náleží.

V této souvislosti je potřeba premiéra Sobotku chválit za jeho zdrženlivost, a zároveň doufat, že vláda ani poslanci stávající směr vývoje ČR nadále neohrozí. Dále platí to, že pokud bychom si snad demokracii a svobodu chtěli rozvrátit sami, tak nemusíme proti islamistům ani bojovat. V tu chvíli bychom totiž sami naplnili podstatnou část jejich cílů. Dnes je samozřejmě na místě vytvářet podmínky pro kvalitní práci policie a bezpečnostních služeb. Stejně tak na místě je ale třeba si otevřeně říct, že rezignováním na svobodu si bezpečnost nezajistíme, právě naopak.

Obrana našich hodnot

Pokud je dnes třeba pečlivě ochraňovat naše tradice a naší bezpečnost, spočívá proto tato ochrana zejména v posilování demokratických institucí: v zajištění toho, aby policejní vyšetřování bylo skutečně nezávislé, profesionální a řídilo se principem, že zákon platí pro všechny stejně; aby policie důrazně potírala zločiny, ale ne aby bezdůvodně šikanovala občany; aby soudy soudily nestranně, ale také kompetentně a věcně a nikoliv formalisticky; aby politika byla co nejtransparentnější (nedávné schválení poslanecké verze registru smluv je správným krokem kupředu, další by měly následovat podle vládního plánu prosazování protikorupčních opatření); aby kontrolní instituce (např. GIBS) skutečně kontrolovaly a vymáhaly dodržování předpisů a zákonů odpovídajícími sankcemi, nikoliv aby zametaly stopy zločinů státu a jeho složek; aby aspoň slušná média informovala nikoliv podle toho, co vyhodnotí jako ekonomicky nejvýnosnější bez ohledu na paniku, kterou svým jednáním způsobí, případně jako nejvhodnější pro svého vlastníka, ale na základě starých dobrých principů ověřování informací a nastolování agendy podle reálného společenského významu témat, a v souladu s vysokým standardem profesní etiky.

Upevňování institucí, jež tvoří páteř svobodné demokratické společnosti, bylo po roce 1989 trochu podceněno na úkor rozvoje trhu bez přívlastků, ale voliči se pokusili rozdat své volební hlasy tak, aby to mohlo začít být napravováno. Nastalá uprchlická a bezpečnostní krize nemůže být důvodem k tomu, aby tyto instituce a principy svobody byly ještě více oslabovány tak, jak se to nyní chystá u našich východních sousedů.

Dnešní nelehká situace je plná dilemat a pro politiky je složitá. Právě proto je ale důležité, aby právě nyní byli stateční, trpěliví, rozhodní ale také moudří a poctiví. Řešení úkolu, který jsme po Sametové revoluci dosud spíše zanedbávali, není snadné a nebude rychlé. Na druhou stranu, řadu plánů v této oblasti už jsme si zformulovali. Pro začátek tak stačí jen pokračovat v nastoleném kurzu. Jakkoliv problém, jak bylo řečeno, nespočívá jen ve fungování institucí. Vzdělávání občanů i případných azylantů v tom, co tvoří základy demokracie, co zajišťuje naše práva a svobody, jakým způsobem dochází k vyvažování různých forem moci v demokratickém státě a proč tomu tak je, nabývá dnes většího významu než dříve. I k osvětě tímto směrem by mělo být zaměřeno úsilí současné vlády. Demokracii mohou bránit jen demokraté, nikoliv lidé, kteří si ji pletou s policejním státem či totalitou většiny, kteří si svobodu slova spojují s právem urážet a napadat kohokoliv a kdekoliv, a zároveň podněcovat ke kolektivnímu násilí vůči svým domnělým nepřátelům.

Dnešek nás staví před vážné problémy, jež dokážeme úspěšně řešit jen tehdy, když budeme dobře vědět, o co usilujeme: co jsou naše základní hodnoty, v čem spočívá naše svoboda, a co jsou ty podstatné tradice, kterých se nemůžeme vzdát, nemáme-li přestat být tím, čím být chceme. Pojmy jako „křesťanské tradice“ diskusi o takových věcech jen zatemňují. Vánoční stromky demokracii nespasí. Ovšem například význam toho, co křesťané nazývají „láska k bližnímu“, „spravedlnost“ či „milost“ je zásadní. Svůj postoj k současným problémům s pomocí těchto hodnot můžeme směle orientovat, byť své identity s křesťanskostí třeba nespojujeme. Stejně důležité jako tradice křesťanství jsou pro naši státnost a republikánské dědictví i hesla jako „volnost, rovnost, bratrství“ nebo sdílená paměť krvavých evropských válek a holocaustu, jejichž návrat nechceme připustit. Možná sem spadají i naše relativně rovnostářské představy o sociální spravedlnosti a smíru. Toto dědictví musíme kultivovat primárně sami v sobě, protože nikdo jiný než my sami nás o něj nepřipraví. A v míře, v jaké se nám to bude dařit, bychom tímto dědictvím měli chtít „nakazit“ i naše přistěhovalce. Jen takto lze totiž smysluplně vymezit naše „tradiční hodnoty“, jež bychom chtěli s nově příchozími sdílet nad rámec pouhého formálního dodržování zákonů.